Benedikt lékařský

Cnicus benedictusv

Pro sovu hořkou chuť se přidává do některých likérů a vín.
Je známý též pod názvem benedikt čubet.

Původ a výskyt:
Benedikt je původní ve Středomoří, na východě po Malou a Přední Asii, Sýrii, Írán a Kavkaz. V mnoha částech světa je ale pěstován a místy zplaňuje (střední Evropa, jižní Afrika, Severní a Jižní Amerika).

Složení:
Nať benediktu bsahuje lignany arctigenin, nortrachelosid a wikstromol, které působí silně antivirově. Dále jsou přítomny třísloviny (asi 8 %), silice (citral, cymen, fenchon), pryskyřice, flavonoidy, slizy, soli hořčíku, vápníku a draslíku, tanin, vitaminy skupiny B, amid kyseliny nikotinové. Hořkou chuť droze dodávají hořčiny (seskviterpenové laktony) knicin a salonitenolid.

Užití:
Zlepšuje trávení, podporuje tvorbu žluče, působí močopudně a zvyšuje vylučování kyseliny močové, působí desinfekčně, antibakteriálně a virostaticky, dokonce i na viry HIV. Užívá se zejména při žaludeční slabosti, nechutenství, nadýmání, při zánětu sliznic trávicíhoústrojí nebo v rekonvalescenci po operaci trávicího ústrojí, a také při žlučníkových chorobách. Vzhledem k tomu, že zvyšuje vylučování kyseliny močové z těla, může být s úspěchem aplikován i při dně a některých revmatických chorobách. Zevně jej lze použít na špatně se hojící rány, na kožní záněty, bércové vředy, ekzémy, v některých případech bývá benedikt úspěšný i při léčbě lupénky. Antivirové působení se využívá při léčbě pásového oparu.

Příprava:
Vnitřně se podává obvykle ve formě nálevu (1 polévková lžíce na 1/4 l vody, luhuje se 2 minuty, pijí se 2 šálky denně).

Upozornění:
Tato bylina nenahrazuje pestrou stravu, je určena jako doplněk stravy.
Předávkování benediktem může vyvolat nevolnost, zvracení a podráždění ledvin.
Není vhodný při těžkých chorobách ledvin.

Zdroje:
http://botanika.wendys.cz/kytky/K596.php
http://cs.wikipedia.org/wiki/Benedikt_l%C3%A9ka%C5%99sk%C3%BD